Loupeživí rytíři

Nad lesem se vyhouplo slunce. Pozlatilo báň kostela, sklouzlo po měděnce na římse a nahlédlo do temného okénka kostelní věže.

Družstevník Pištora si protřel oči. Unaveně zamžoural, přejel rukou po strnisku, které mu za noc vyskočilo na bradě jako mladé osení. Večer nastoupil hlídku, v aktovce si přinesl večeři, kus slaniny a termosku s kávou, do které mu manželka nakapala trochu rumu.

„Jako šafránu,“ bručel, „šetří s tím, jako by to bylo zlato.“ Mlaskl a otočil termosku hrdlem vzhůru. Ani kapka. O zeď měl opřenu loveckou pušku, na břiše se mu houpal dalekohled. Vyklonil se z okénka, přiložil k očím kukátko.

Nad silnicí mlha pojednou zhoustla. Pištora si protřel oči, zalepené nevyspáním. Ne, nemýlil se, chomáč mlhy houstl. Vypadalo to spíše jako mrak prachu. Třesoucí se rukou zaostřoval.

„Vypadá to jako auto ... aby to tak byli oni ...“ Konečně obraz nabyl na ostrosti. Zkušenému oku myslivce nic neuniklo.

Jsou to oni ... servisní vůz ... teď rozeznal i písmena ... barvu, vše ... jedou!

Z Pištory rázem spadla ospalost. Jako blesk popadl kulovnici, prostrčil ji okénkem a vypálil — bum — — — rozlehlo se vesnicí. Holubi polekaně vylétli z holubníku, psi se rozštěkali.

Bum — — — vypálil podruhé. Pak přiskočil ke zvonu a jak mu kázala instrukce strážného, rozhoupal ho.

Jitrem zazněl velebný tón kostelního zvonu. Znovu a znovu — bim — bam — bim — bam —

Ve vsi nastal poplach. Předseda družstva vyběhl z chalupy první. Zapínal si v letu ještě knoflíky kabátu. Čepici nechal ve skříni. Uvolněná šle vlála za ním. Spěchal na velitelské stanoviště. Byl si vědom, že rozhoduje každá vteřina. — Každý znal svůj úkol, poplach třikrát nacvičovali, vše musí klapnout.

Bim — bam — znělo z kostelní věže a mezi údery zvonu zazníval z výšek majestátný Pištorův křik: uuuuúžžž jeeedou ... už jedou ...

Z družstevní dílny vyrazily traktory. Zabafaly, otočily se, zapřáhly vleky a zastavily se u nového kravína. Tam už čekali družstevníci s vidlemi. Než bys řekl švec, byly valníky plné kamení, které zde zanechal okresní stavební podnik, když stavěl kravín. Vše se hrnulo na silnici. U prvního domku vyklopili náklad a vrátili se pro nový. Přesně podle harmonogramu najeli z druhé strany obce koňáci s těžkými žebřiňáky, jež se prohýbaly pod silnými fošnami. Pionýři valili kola ostnatého drátu, který získali ve sběru odpadových surovin. Svazáci obsadili okolní střechy domů, kde narychlo upevňovali palebné pozice.

Během krátké doby byla ves opevněna. Na barikádu nastoupil vybraný oddíl místních myslivců v čele s předsedou.

„Neprojdou, tentokrát se jim to nepodaří,“ řekl hrdě předseda, když naposledy přehlédl šiky připravené k boji.

Servisní vůz dojel před barikádu. Šofér, vida, že narazil, zacouval, otočil a vracel se, kudy přijel. Potupný smích zněl na cestě ještě dlouho potom, kdy se auto ztratilo z dohledu.

„Tentokrát nás nedoběhli,“ prohlásil předseda, „rozejděte se, nebezpečí minulo.“ Pištoru navrhli na vyznamenání. Včas zahlédl nepřítele, loupežné rytíře z Agrostroje.

Tak neslavně skončilo přepadení obce Želeč na Lounsku. — Škoda, že si tam nevypracovali obranný systém již dříve. Mohli zabránit mnohé škodě. Agrostroj Prostějov dodal totiž loni do družstva novou česačku chmele. Bylo to počátkem srpna. Jednoho dne v pět hodin ráno přijeli montéři z prostějovského Agrostroje a aniž komu co řekli, odmontovali z česačky některé součástky. Potom přijeli ještě jednou večer. Prý náhradní díly potřebují na jinou česačku, která se rozbila. Družstevníci prý nemají mít žádné starosti, zase jim součástky vrátí. Ale nevrátili dodnes nic.

Marně Želečští Agrostroj honí, píší, hrozí ... součástky nevrací. Kdybyste servisní vůz Agrostroje někde zahlédli, dejte si pozor. Jak je vidět, loupeživí rytíři ještě nevymřeli.

FILIP VODIČKA